S vůní terpentýnu
Milý návštěvníku,
dovoluji si představit Ti svět svého tatínka Jiřího.
Je to kouzelný svět plný barev, pohádkových krajin a dobrých andělů...
Jeden z nich "hlídá" i tyto Laskavé stránky...
Motto: "Malířský talent není nic výjimečného, výjimečné je, když u malování někdo vydrží celý život!"
Anděl, co mě hlídá
Já potkala jsem anděla,
jen nevím, zda se mi to zdálo,
byla to chvíle zamžená
a pak se slunce ukázalo.
Měl klaunský nos,
černý frak přes křídla,
snad kráčel bos,
když jsem ho zahlídla.
Říkal mi krásně: "děvčátko",
překlenul duhou moji duši,
prý někdo chápe zakrátko,
co jiný dlouhou dobu tuší.
Já měla spoustu otázek,
filozofických tezí,
on ukázal mi obrázek,
v němž bolest světa vězí.
Říkal mi krásně: "holčičko",
i když mám vrásky v tváři,
rozesmát chtěl mě maličko,
že prý má duše září.
A nikdy zářit nepřestane,
vždyť on té záři dodá jas,
i ve vteřině nečekané,
svou láskou něžně hladí nás.
. . .
(ze sbírky básní "Aby to tak nebolelo")
Jiří Lukeš
soustavně maluje více jak dvacet let, i když svůj první olej namaloval již
v roce 1969.
V devadesátých letech vytváří mimo obrazů
s tématikou krajiny také obrazy s motivy dětství
a prázdninových
pobytů v rodném Mladějově, plátna inspirovaná šansony Jaromíra Nohavici
a
poezií Jana Skácela.
Člověk pozoruje, vnímá, vjemy ukládá, rozkládá na malé kousky a znovu skládá podle své povahy, malířského naturelu a intelektu v novou barevnou plochu, tvar ...zatímco jiní svoji myšlenku vyjadřují slovem, malíř ji vyjadřuje barvou.
Modrá
(tátovi)
Do země modré naděje,
z tajemných zákoutí mé duše,
kde čisťounce a tiše je,
s ranečkem snů zas koník kluše.
Na plátně z aquamarínů,
kam schoval malíř kamínek,
krajina věčně modrých snů,
v ní plná náruč vzpomínek.
. . .
(ze sbírky básní "Aby to tak nebolelo")
V poslední době se Lukešovy obrazy prosvětlují, více se objevuje
barva lomená bělobou,
tvarově přechází do plošných geometrických tvarů často na
hranici poetické abstrakce.
Řečeno slovy Josefa Jíry, jeho velkého vzoru,
"malíř maluje celý život jeden obraz".
Jako
autodidakt svoji malířskou vášeň ukrýval za dveřmi svého ateliéru, jen málo
blízkých a známých o ní vědělo. Měl a stále má velké rozpaky před každou
návštěvou, i když dnes již zcela zbytečně. To byl také hlavní důvod, proč si
první samostatnou výstavu vyzkoušel až v roce 1999
v Násedlovicích.
Zlom
nastal v roce 2003, kdy se nechal přesvědčit krajanem žijícím ve Vídni
k uspořádání samostatné výstavy v Galerii Modrý páv, konané za podpory
krajanských spolků a vídeňského Českého centra. Od té doby se do rakouské
metropole vrací pravidelně. Několikrát vystavoval
také v Art klubu Uno City,
mezinárodního centra OSN.
Krajina posedlá mým životem
(tátovi)
Život je utkaný z barevných vteřin,
z vteřin a doteků štětce svět měřím,
světlo když dopadá na plátno měkce.
V obraze krajiny jara a mládí,
s radostí trápení medem si sladím,
vzpomínkám kouzelným utéct se nechce.
Paleta posetá bochánky barevné něhy,
zas voní terpentýn, zas tají sněhy,
krajina posetá životem koupe se v mléce.
Stříbrnou nitkou svázané tady a tam,
vteřiny zastavím, čas nevnímám,
vždyť malíř k dítěti vrátí se lehce.
Mám oči kluka, ruce zralého chlapa,
obraz, co maluju, je k duši mapa,
je mapa k životu, v němž tepe SRDCE.
. . .
(ze sbírky básní "Aby to tak nebolelo")
Výstavám se brání stále, přesto za velké pomoci svého dlouholetého
přítele výtvarníka Jiřího Hiršla uspořádal několik výstav ve svém okolí.
Odměnou
jsou krásné zážitky ze setkání s lidmi, kteří jej vnitřně obohacují,
dodávají mu další podněty a víru v jeho tvorbu, často se tato setkání mění
v přátelství na celý život.
Malá sonda do tátova světa barev: www.jirilukes.eu