O potřebě krásné chvíle

Nevím, jak vy, ale já potřebuji v životě krásu - lépe řečeno prožitek krásné chvíle. Když je mi těžko, smutno, jsem unavená, zavalená vším tím negativním informačním smogem, utíkám
do krásy.

Naposled to byly dva velmi silné zážitky, i když se mohou zdát zdánlivě obyčejné.

Na konci srpna jsem se vydala navštívit kamarádku do sklípku na ratíškovickém Slavíně (což je název celé viniční trati), abych se pokochala jejich stavebním úsilím (sklípek totiž rekonstruují),
i bohatostím vinohradu, který již brzy vydá své plody. Prohlídka obojího mne nadchla i potěšila,
a protože se začalo smrákat, usadily jsme se před sklípkem na stoličku.

Kamarádka nalila "vavřinečka"a krásná chvíle se narodila...slunce zapadlo, vinohrady ztichly, jen listy vinné révy si tichounce ševelily písničku - tu svou, znějící před koncem každého léta, kdy hrozny i vinaři nabírají sílu k dalšímu vinobraní. I my seděly docela tiše, jen sem tam prohodily slovíčko...v duši se rozprostřelo k hostině míru a pokoje...

V tom okamžiku se k nám začalo přibližovat nebe, hvězdy se o překot rozsvěcovaly a předváděly

v plné své kráse...nebylo tu totiž zamoření z umělého osvětlení pouličních lamp. A že to bylo velkolepé představení!

Přiznám se, nejsem žádným znalcem vesmíru, poznám snad jen Malý a Velký vůz, v tu noc však padaly perseidy, slzy svatého Vavřince a rozehrály na nebi nepředstavitelnou, oku lahodící podívanou.

Dech se mi zatajil...čas se zastavil, v tom nekonečném okamžiku bylo jen nebe, hvězdy vinohrad
a my...

Věřte mi, byl to velice povznášející a zároveň také uklidňující pocit, že tady je svět ještě
v pořádku, vše je jak má být...

Druhý prožitek je tak trochu z jiného soudku,


doslova návrat v čase, přesněji o několik století zpět, do období, které nazýváme baroko.

Ne, bohužel se mi nepodařilo získat stroj času, stačilo však málo - navštívit barokní divadlo
v zámku Valtice - překrásný, velmi citlivě zrekonstruovaný stánek umění, který svého času snesl poměřování i s divadlem ve Vídni.

Již samotný prostor, silně vonící dřevem, je nádherným zážitkem, pomyslnou třešničkou na dortu je však divadelní představení... Na programu je jich celá řada, já však měla možnost prožít si Vivaldiho Čtvero ročních období v podání komorního souboru Capella Regia Praha spolu s barokní pantomimou na motivy Commedie dell'Arte, jehož provedení se bravurním způsobem zhostila Bilbo compagnie - Jiří Bilbo Redinger a Sylvie Krobová.

Čtvero ročních období v jejich podání je úsměvné, hravé až rozverné, pokud si dovolíte nechat se vtáhnout do "děje", prožijete si spolu s představiteli pastýřský tanec, klid před bouří i samotnou bouři, vesnické dožínky, hon na lišku, nebo se najednou ocitnete na ledě, který tááák klouže...

Tahle veselá podívaná doprovázená krásnými Vivaldiho tóny trvá přesně 45 minut, můžete tedy vzít i své ratolesti, určitě se jim zavděčíte.

A po krásném zážitku ještě krátká procházka znovu se probouzejícími Valticemi, ochutnávka dobrého vínka a sladký spánek v některém z mnoha penzionků.

Ráno pak stejně jako my
zavítejte zpět na místo činu,

tedy na prohlídku divadla a jeho zákulisí. Garantuji vám, že zaujme i netechnické typy (jako jsem já), protože repliky historických jevištních mašinérií, bočních kulis, či propadliště stojí za vidění.

Nádavkem můžete ještě přidat základní prohlídkový okruh valtickým zámkem, nebo spočinout v bylinkové zahrádce.

Nám se poštěstil ještě jeden krásný
hudební zážitek,

a to v zámecké barokní kapli, kde každou hodinu koncertovali dvě mladičké konzervatoristky. Hrou na harfu a zpěvem téměř andělským všechny návštěvníky na chvíli opět přenesly do dob dávných... pohlazení na duši nečekané, o to příjemnější.

Kromě těchto pokrmů ducha nabízejí Valtice i mnoho pro chuťové pohárky,
v minulém týdnu už lákali místní vinaři burčákem, všechny smysly si tady
zcela jistě přijdou na své . . .

Moje potřeba krásného okamžiku
byla naplněna až po okraj,

ještě krátké zastavení u Dianina loveckého zámečku a zpět do reality.

Však až bude třeba, zase si něco najdu...a dám vědět!