Slovo má kouzelnou moc . . .

Dokáže nás přenést v prostoru a čase, pohladit, vzbudit touhu,
dokáže vyvolat zapomenutou vzpomínku a voní . . .

A po čem slova voní? Asi pro každého z nás jinak.

Tak třeba slovo léto -nevím jak vám, ale mně voní prázdninami,

lipovým květem a jahodovým koláčem, jiskřivým ránem, kdy se na právě rozkvétající růži třpytí jako perličky kapky rosy. Voní mi i vlahým večerem, okamžikem, kdy ta velká oranžová koule sklouzne za obzor, aby dala Zemi i jejím obyvatelům čas se nadechnout.

Léto mi voní požehnaným časem dětství, ...jen ucítím vůni heřmánku, mateřídoušky nebo lipového květu, v mžiku jsem u babičky a ta volá: "pozor, děvenko, musíš sbírat opatrně, každá bylinka má svou duši..."

Že už to léto taky cítíte??? A že vám zase voní nepřekonatelnou vůní lesa po dešti a houbami, když zrovna rostou... já vím, ještě dlouho bychom mohli pokračovat...

V našich životech hraje roli spoustu kouzelných slůvek, například růže- královna květin, kráska oděná do mnoha barev i vůní.

Když vznešené Rosa vyslovíme, každá z nás si jistě vzpomene - jak sladce voněla růže darovaná z lásky, od milého...ztratil se možná v běhu dní, snad první, nesmělá láska, ale obrázek květu zůstal v paměti i zvláštní pocit tetelení v hrudi...nebo drobná růžička utržená v předzahrádce, od dítka, které si právě roztrhlo nové tričko a v ručce svírá ten květ -" aby ses nezlobila, maminko"...kolik útržků v paměti bychom s tímto rozkvetlým slovem vyvolali...

Ještě pořád se vám nezdají slova kouzelná?

Hmmm, tak tedy najdeme slůvka většího kalibru...

co doslova svatá trojice - víra, naděje a láska..., slova, jež mají neuvěřitelný náboj a společného jmenovatele - bez nich by lidský život ztratil svůj smysl...víra v sebe sama, víra ve vyšší moc, která nás všechny přesahuje...

a s vírou jde ruku v ruce naděje...v lepší budoucnost, v lepší zdraví, v lepší práci...
naděje, že po tmavé noci přijde rozbřesk, slunečné ráno...

naděje, že tento nemocný svět lze vyléčit mocným dechem lásky
(tato myšlenka pochází od samotného mistra Komenského)

protože: "z čeho jsi světe, když ne z lásky, aby svět nebyl, nebyl jenom klam?" (a tento verš jsem si s dovolením vypůjčila od Hradišťanu) ...ano, z lásky, která má nesčetně podob a forem...láska mateřská, milenecká, manželská, láska k vlasti, přírodě, Zemi, Bohu...až se mi dušička chvěje, když vyslovuji tato slovní spojení...a srdce kdyby mohlo, z hrudi vyskočí...

Už jsem vás přesvědčila, uvěřili jste v magickou moc slova?

To jsem ráda...pak vítejte v mém světě...ve světě, jehož krásy malíř zachytí svým štětcem
na plátně, hudebník je ukryje do notové partitury a já je skládám do barevné mozaiky slov...

Račte vstoupit . . .